Českou republiku čeká několik voleb, jejichž vyvrcholením budou volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Populistické a krajně pravicové strany, které tvoří českou opozici, tak začínají rozjíždět kampaň, která bude—jako vždy v minulosti v jejich případě—založena na vykreslování nejrůznějších hrozeb občanům, spojeném zároveň s ujišťováním, že právě tyto strany občany před hrozbami ochrání.
Zároveň se jak hnutí ANO, tak SPD budou zjevně držet strategie, která se osvědčila na Slovensku. Budou volat po míru na Ukrajině s tím, že válku tam, která nás ohrožuje, je třeba ukončit za každou cenu. Součástí tohoto ujišťování bude argument, že podporovat Ukrajinu nadále vojensky válku jen protahuje, což nás ohrožuje více, než jakkoliv dojednaný „mír“.
SPD v tomto směru už zcela přešla na ruskou propagandu, včetně označování Ukrajiny za nacistických stát. ANO to zatím dělá více podprahově, ale opakované výzvy k jednání o míru ze strany představitelů hnutí nejsou ničím jiným než faktickým voláním po tom, aby Ukrajina přistoupila ne ruské podmínky, a jako minimum přenechala Rusku území, která ve válce zatím obsadilo.
Toto volání po míru v sobě obsahuje předpoklad, že se lze s Kremlem dohodnout na tom, že když mu Ukrajina přenechá dobytá území, nebude ve své agresi pokračovat. Je to logika, která jde proti české historické zkušenosti. I z mnichovské konference v roce 1938 odjížděli západní politici s tím, že se obětování kusu Československa podařilo Hitlera zastavit.
„Mír pro naše časy“ ale trval jen několik měsíců. Nacistický Otesánek si jen potvrdil, že se ho Francie a Velká Británie bojí, a že má otevřené dveře k další agresi. Zbytek českých zemí obsadil Hitler už šest měsíců po Mnichovu, druhá světová válka začala jen rok po Mnichovu.
Evropský migrační pakt
Kampaň před volbami do evropského parlamentu začíná v době, kdy Evropský parlament schválil evropský migrační a azylový pakt. Dá se předpokládat, že ho definitivně většinově potvrdí i Rada Evropské Unie.
Pakt je složitým kompromisem, který umožňuje, aby země, které jsou zahlceny migrací, požádaly zbytek EU o pomoc. Ta se může uskutečnit tak, že ostatní členské země převezmou k řízení o azylu migranty, které nestačí postižená země zvládat, anebo, pokud převzetí migrantů odmítnou, pomohou finančně a jinak.
Možná není šťastné nazývat tento mechanismus „povinnou solidaritou“, ale i kdyby se tak nestalo, hnutí jako jsou ANO a SPD, si stejně udělají z odmítání migračního paktu nástroj volební propagandy. Budou argumentovat, že se ilegální migrace musí řešit tak, že se migrantům–i bojem s pašeráckými gangy a lepší ochranou evropských hranic– znemožní vstup do Evropy, a ti, kteří se do Evropy dostanou, mají být hned vraceni.
Co na tom, že migranty, kteří se do Evropy přes všechna přijatá opatření přeci jen dostanou, není kam vracet, protože EU nemá se zeměmi na severu Afriky návratové smlouvy. A že o migranty, kteří se na území EU—často za cenu riskování vlastního života–dostanou, je třeba se nějak postarat.
Česká vláda pomohla migrační a azylový pakt dojednat, když Česká republika byla předsednickou zemí EU. V jeho znění se toho od té doby příliš nezměnilo, přesto se nyní vládní strany bojí za pakt otevřeně postavit. Čeští vyjednavači se zdržují hlasování, a v Evropském parlamentu dokonce někteří europoslanci za vládní strany hlasovali proti paktu.
Je to taktika, která hraje do rukou Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi. Namísto toho, aby se vládní strany hrdě hlásily k paktu jako k solidnímu kompromisu, který Česká republika pomáhala doladit, dávají od něj ruce pryč, což umožní oběma opozičním stranám, aby se stavěly do role zachránců, kteří chtějí české občany od „zhoubných“ dopadů migračního paktu ochránit.
Ruský mír
Vládní strany nejsou dokonce ani schopné argumentovat proti demagogii ANO a SPD s pomocí odkazů na migraci v rámci války na Ukrajině. Pokud by totiž nakonec Západ Rusku ustoupil v podobě nějakého „mírového řešení“ spoléhajícího na ukrajinské ústupky, po čemž v podstatě obě české opoziční strany volají, dá se předpokládat, že se Putinova vojenská mašinérie zastaví jen na čas potřebný k přeskupení, a pokusí se eventuálně dobýt celou Ukrajinu.
Může se tak ale stát i bez nějaké „mírové“ dohody, po které volá řada populistických stran v Evropě. Západ zoufale selhává v zásobování Ukrajiny vojenskou a materiální pomocí, takže se jeví jako stále pravděpodobnější, že Putin na nějakou přetvářku v podobě mírové dohody, kterou po čase stejně poruší, nebude muset přistupovat.
Co by dobytí celé Ukrajiny Ruskem znamenalo? Kromě nezměrného utrpení miliónů lidí, vyřizování účtů v podobě masového vraždění a internací, i úprk miliónů Ukrajinců směrem na Západ. Taková migrační vlna by byla mnohonásobně větší než ta, které jsme zatím byli svědkem. I tak k nám přivála téměř půl miliónu ukrajinských uprchlíků.
Evropský migrační a azylový pakt, proti kterému Babiš a Okamura brojí s pomocí podprahového přesvědčování občanů, že se týká především migrantů z Afriky a některých asijských zemí, které v Evropě nechceme, by tak brzy mohla být účinným nástrojem pro pomoc zemím nejvíce zasaženým masovou migrací z Ukrajiny. Jinými slovy, zejména Slovensko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko, coby státy hraničící s Ukrajinou, by mohly být ještě vděčné za to, že existuje mechanismus pro přerozdělování případných velkých počtů uprchlíků či finanční a materiální pomoc od zemí které by takové uprchlíky nechtěly přijmout.
Je přitom jisté, že by se uprchlíci z Ukrajiny dostali ve velkých počtech i na české území. Mechanismus, který zajišťuje „povinnou solidaritu“ zbytku EU s nejvíce zasaženými zeměmi, by se nám ještě mohl hodit.
Zbytečná defenziva
Současné české vládní strany by mohly Babišovo a Okamurovo anti-migrační běsnění obrátit proti nim, kdyby měly odvahu, a neustupovaly–už jen při zmínce slova migrace–do jakýchsi politických zákopů. Mohly by upozorňovat, že právě volání ANO a SPD po míru na Ukrajině je v současnosti faktickou podporou řešení vyhovujícího Moskvě, což může v konečných důsledcích vést k obsazení celé Ukrajiny.
Vládní strany by se ANO a SPD měly ptát, jaká řešení mají tato dvě hnutí v otázkách migrace připravena, pokud se před ruskými tanky postupujícími k hranicím Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska, začne valit do EU proud miliónů ukrajinských uprchlíků. Budou argumentovat, že je třeba je vracet a opevnit východní hranice Evropy?
Anebo budou ve skutečnosti nakonec rády, že existuje evropský migrační a azylový pakt, který může nejen těmto zemím, ale i České republice, pomoct příval uprchlíků řešit?
Bohužel české politické strany nedohlédnou za další volby. Ty opoziční téma migrace budou v příštích měsících zneužívat, ty vládní ustoupí do defenzivních pozic. Nechají Babiše a Okamuru hrát hru, v níž bude migrace vykreslována jako problém evropského jihu, a migranti podprahově jako ti „cizí“ z nám neznámých zemí, kteří ohrožují naše hodnoty a styl života.
První skutečné využití migračního paktu přitom, jak bylo řečeno, může brzy přijít v podobě masivní uprchlické vln z Ukrajiny, pokud bude Západ pokračovat ve své dosavadní politice vůči Ukrajině, v níž skutečné činy dalece zaostávají za řečmi o vojenské a materiální podpoře napadené země. Jelikož migrační pakt, pokud bude definitivně schválen, začne fungovat až zhruba za dva roky, může se bohužel stát i to, že EU bude postavena před masivní uprchlickou vlnu z Ukrajiny, aniž by potřebné trvalé mechanismy ještě měla, a bude zase muset přijímat ad hoc opatření.
Deník Referendum, 12.4.2024