RECENZE: Anglický Indiana Jones honí ve světské Itálii svou Chiméru

Connorův anglický proutkař umí najít staré etruské poklady, jejichž krásou je posedlý stejně jako hledáním ztracené lásky, kdežto pro jeho pomocníky, komediantskou partu Tombaroli, značí vykrádání hrobů přivýdělek; dohromady je pojí příchuť dobrodružství při honičkách s policií.

Ale Chiméra není akční film, ne náhodou v ní mnozí vidí poctu Fellinimu, počínaje prací se světlem a konče galerií groteskních figurek z typicky italského městečka nad mořem, kam se vejde cizincova chatrč pod hradbami i sešlý palác, jejž postava Isabelly Rossellini odmítá opustit.

6 fotografií

Právě v chátrajícím chrámu umění, kde dámu občas navštěvují její protivné dcery a kde o ni pečuje beznadějná studentka zpěvu, spíše služka skrývající pod postelí své dvě děti, se protínají sólové linie vyprávění, zatímco kejklířská parta zlodějíčků tvoří jakýsi sborový chór.

Bizarní líčení ještě umocňuje barvitou poetiku světských, kterou lze najít jak v dílech Juraje Jakubiska, tak v nedávném domácím snímku Citlivý člověk. Je to podívaná více pitoreskní než magická, Itálie si v ní uchovává omamnou náladu, ale ne turistickou, spíše periferní od místních ruin k veselicím.

Chiméra 65 % Režie Alice Rohrwacherová, hrají Josh O'Connor, Carol Duarte, Vincenzo Nemolato Originální název: La Chimera Kinobox: 71 % IMDb: 7.3

V podzemí se buduje napětí, nechybí svár mezi úctou k mrtvým a cynickým kšeftem, několik záběrů připomene klasiku Ukradli torzo Jupitera, ovšem místo komedie se z příběhu klube moralita, počínaje očekávaným gestem estéta a konče poctou ženské komunitě samoživitelek.

Naštěstí v úplném závěru se Chiméra vrátí ke své poetické podstatě, vedoucí hrdinu po stopě barevné nitky za světlem. Není to film vyloženě strhující a není pro každého, nicméně umí si podmanit a vzbudit respekt k režisérčině osobitosti.

V neposlední řadě pak zaujme herecky i přesto - nebo naopak právě proto, že archeolog amatér v podání Joshe O’Connora je člověk navenek podivínský, odtažitý a dosti nepříjemný; přesto si k němu divák najde cestu.

A Isabella Rossellini, jedna ze tří potomků italského režiséra Roberta Rosselliniho a švédské herečky Ingrid Bergmanové, po sedmdesátce svou dráždivě smyslnou krásu z Modrého sametu či snímku Smrt jí sluší proměnila v krásu oduševnělou, lehce potměšilou, jež jí kromobyčejně sedí.

Přinejmenším v Chiméře rozhodně nevypadá jako nerudná celebrita, která nostalgicky vzdychá po starých časech s původní kariérou modelky. Ostatně zanedlouho se představí v úboru řádové sestry v britském thrilleru Konkláve po boku Ralpha Fiennese, jenž coby kardinál pověřený volbou nového papeže odhalí dalekosáhlé spiknutí.