Jak se o Green Dealu komunikuje na sociálních sítích? Především hodně zjednodušeně. Nejhlasitější pak jsou téměř tradičně kritici. A to nejen pokud jde o zelené politiky, ale rovnou o celou EU.
Na tom, jaký obraz o různých zásadních tématech ve veřejném prostoru vzniká, mají velkou zásluhu sociální sítě. Nejvíce slyšet jsou na nich zpravidla kritické hlasy. A platí to i v případě klimatických opatření.
Zdaleka nejúspěšnějším „komunikátorem“ Green Dealu i ochrany klimatu obecně se před blížícími se volbami do Evropského parlamentu stal lídr SPD Tomio Okamura. A stal se tak také největším šiřitelem zkreslených informací a mýtů o Zelené dohodě na českých sociálních sítích. Ukazuje to analýza redakce EURACTIV.cz, která se zaměřila na komunikaci zelených témat na sociálních sítích v období před volbami do Evropského parlamentu.
Dalšími úspěšnými komunikátory jsou vedoucí kandidát koalice Motoristé sobě a Přísaha Filip Turek, předseda strany PRO Jindřich Rajchl nebo lídryně komunistů a koalice Stačilo! Kateřina Konečná.
Kritika Green Dealu či evropských zelených politik všeobecně je v řadě aspektů určitě namístě. Problematické však u těchto politiků-aktérů je chybějící kontext a ignorování komplexnosti celé problematiky změny klimatu.
Jmenovaní politici se tak záměrně soustředí výhradně na negativní dopady Green Dealu, ale už například nezmiňují zásadní negativní dopady klimatické změny jako takové, a také toho, pokud by k žádným opatřením nedocházelo.
Zbytečnost zelených opatření
Velmi často je na sociálních sítích Zelená dohoda vykreslována jako zbytečnost. Čili soubor nesmyslných opatření, která vytvořili mnohdy anonymní unijní byrokraté bez kontaktu s realitou.
Jindřich Rajchl a dvojka na kandidátce SPD a Trikolory Ivan David proto například navrhují, aby se vláda soustředila na řešení těch „skutečných“ problémů občanů, jako je kvalita života v Česku, namísto zabývání se Green Dealem a dalšími globálními záležitostmi.
Právě vztah mezi Green Dealem a Evropskou unií je klíčovým prvkem dezinformačních narativů. Na souvislost nedůvěry či přímo odporu k EU a postoje k zelené politice poukazovala již dříve také agentura STEM.
Green Deal je riziko, klimatická změna (zřejmě) ne
Green Deal bývá popisován také jako riziko, které bude mít na Evropu katastrofální dopad. Jednou z hlavních oblastí, které jsou v této souvislosti obzvlášť vyzdvihovány, je především automobilový průmysl. Komunikace na sítích velmi často vytváří dojem, že právě auta a jejich majitelé jsou jediným aspektem, na který se různá klimatická opatření soustředí – přestože se dotýká prakticky všech hospodářských oblastí.
Facebookové a tiktokové příspěvky některých politiků také v této souvislosti nezmiňují riziko, které představují například rostoucí teploty nebo dlouhodobá ztráta konkurenceschopnosti ve světě.
Samy automobilky přitom s klimatickými cíli souhlasí a jsou prostřednictvím své celoevropské asociace ACEA aktivními členy debaty. A přestože zdůrazňují například nutnost celoevropské podpory průmyslu, od vhodného regulatorního prostředí po státní investice, směřování Green Dealu nepopírají.
Právě na automobilový průmysl se soustředí zmiňovaný lídr kandidátky Motoristů a Přísahy Turek. Ten popisuje zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 jako zásah do osobních svobod. Na druhou stranu ale také dodává, že elektromobilita může být budoucností. Ale musí ji přirozeně zvolit svobodný trh, nikoliv unijní nařízení.
Rizikovost evropské zelené politiky ale nevyplývá výhradně ze zákazu aut. Často je rámcována jako nějaký moderní trend, který je někdy dáván do souvislosti s levicovým extremismem nebo komunismem. Vyniká tak mimo jiné kontrast mezi ochranou klimatu a ochranou přírody. Zatímco ochrana přírody je popisována jako správná a smysluplná hodnota, ochrana klimatu je brána jako čistá ideologie.
Do koše s klimatickou politikou
Posledním z narativů, které redakční analýza identifikovala, je „zrušení“ Zelené dohody. To nutně vyplývá z výše popsaného – pokud jsou nákladná opatření zbytečná anebo riziková, logicky nedává smysl je provádět.
A ve velmi zjednodušené zkratce, kterou politici svým potenciálním voličům nabízí, je tak odstoupení od Zelené dohody rychlým řešením prakticky všech problémů.
Paradoxním příkladem je předseda ANO a bývalý premiér Andrej Babiš, který se snaží od Green Dealu, jakožto jeho spolutvůrce, distancovat. Upozorňuje, že EU zavazuje státy k programu, který sám nepodepsal, a označuje tvrzení o svém podpisu za lži. Sice je podle něj zapotřebí snížit emise v Evropě, ale ne způsobem, který omezuje průmysl či zemědělství.
Právě zemědělství ale přitom patří k oblastem, které jsou klimatickou změnou zasaženy nejvíce, jak upozorňuje například OECD.
Někteří aktéři ale také hovoří o mírnějších krocích, jako je revize nebo přehodnocení Green Dealu. Takový přístup prosazují například liberální a „zelení“ Piráti.
Kompletní analýzu naleznete níže, ke stažení pak zde.
EMIF_Green Deal