Šlapeme po penězích, stačí se ohnout. Zlatokopové na Otavě

Ráno se budím s tím, že mám možná ode dneška nového koníčka, ačkoli ještě nevím.

Nejsem naivní, se zlatými pruty se domů nejspíš nevrátím, ale když jsem se včera po telefonu kameníka Tomáše zeptal, jestli spolu v Otavě něco najdeme, pevným hlasem řekl, že „něco“ určitě.

„Jedu s tebou,“ přihlásil se v tu chvíli syn, šetřící na hru EA SPORTS FC 24: „Kolik se dá na takovým rýžování vydělat?“

Vůbec nevím, mrknu na internet. Gram čistého přírodního zlata, pro které na Šumavu vyrážíme, vykupují za nějakých třináct stovek: „Při troše štěstí možná i litr,“ plácnu, a synovi se začnou klepat ručičky.

Naději má.

„Ale musel bys teda hodně usilovně kopat do země na dně řeky,“ říká pak v Sušici kameník Tomáš.

Předem mě upozornil na to, že patří mezi zlatokopy občasné a amatérské, tak na dnešek sehnal ještě „skutečného hledače pokladů“, kterého musíme vyzvednout v jeho karavanu na okraji Sušice.

Cestou vyzvídám, jak se Tomáš k rýžování dostal, a zjevně je romantik: „Před sedmi lety se mi narodila dcera a já si řekl, že když žijeme u zlatonosné řeky, rád bych jí jednou k osmnáctinám věnoval náušnice nebo prstýnek ze zlata, které sám narejžuju – ať na mě má památku, až tady jednou nebudu…“

Brzdíme kousek za koupalištěm, kde má zahrádku s rozpadající se garáží a karavanem Standa, na první pohled tramp a zálesák. Na sobě maskáčovou košili, posnídal už kafe s cigaretou, těší se na prvního lahváče a tento styl mu svědčí, na víc než svých osmapadesát let určitě nevypadá.

Hned si získává mé sympatie. „Lahváče snídat musím,“ vysvětluje, „protože mám nízkej tlak. Lékař myslel, že jsem vrcholový sportovec, ale ne, od pátý třídy hulím cigára. Předepsal mi sice prášky, ale na ty kašlu, ranní pivo ti tlak zvedne dostatečně.“

Mého syna řeči o nemocech nezajímají, ten jde rovnou k věci: „A opravdu si dneska něco vydělám?“

Standa nejdřív mlží: „Vyzkoušíme a uvidíme,“ povídá, „vždycky je to loterie.“ Pak ale naštěstí připojí i historku: „Zažil jsem dva penzisty, co přijeli vlakem z Prahy a za víkend u řeky si každý odvážel dva a půl gramu zlata. To pak prodali nejmíň za tři tisíce korun, což je k důchodu slušný přivýdělek.“

Kameník Tomáš přikyvuje, že prý si takhle dnes přivydělává spousta Sušičáků, někteří i celoročně – v zimě se jen přioblečou do rybářské výstroje. Například jeden Tomášův známý, závislý na metamfetaminu, bývá po kolena v Otavě uprostřed města denně a přinejmenším na drogu si vyrýžuje vždycky. (Jemu možná k odolnosti a mimořádné výkonnosti pomáhá právě metamfetamin, takže to nebyl nejlépe zvolený příklad, mého syna ale povzbudil ve víře.)

Tak, a kam teď? Kdepak leží zaslíbená bonanza?

Tomáš vybral místo šest kilometrů proti proudu, v kempu u Annína. „Byl jsem tam nedávno náhodou na jídle,“ vysvětluje. „Ve foodtrucku měli geniální burgery, ale i ta řeka se mi líbila. Skála na obou březích, trochu se tam zpomaluje proud, podle mě se v tom místě zlatinky usadit mohly.“

Jenom zlatinky? A valouny ne?

Tak prý bohužel, většinu valounů z Otavy vybrali už staří Keltové, zbytek šel pryč ve středověku, takže my půjdeme po maličkých plíšcích – a na jeden gram jich potřebujeme vyrýžovat alespoň šest tisíc.

Projíždíme přes Dlouhou Ves a já se ptám zkušenějšího Standy, je-li skutečně hledačem zlata a pokladů na plný úvazek. „To ne, restauruju taky starožitný nábytek, ale dělám sám na sebe, takže můžu kdykoli vyslyšet volání divočiny, popadnout výbavu na rýžování nebo detektor a jít si vyčistit hlavu k řece nebo do lesa.“

Dobře, rozumím, čili poklady jsou jeho hobby…

… a to prý taky ne. Spíš posedlost. A vlastně taky nutnost: „Já si vždycky platil jen minimální zdravotní i sociální pojištění a počítám s tím,“ říká, „že dostanu důchod nějakých mizerných osm tisíc. Hledání pokladů pro mě znamená i možnost, že si zajistím důstojné stáří. Část zlata nebo věci, co najdu detektorem, si nechávám a něco prodávám, abych například co nejdřív mohl z té rozbořené garáže udělat garsonku. Takže pro mě jsou poklady koníčkem i zaměstnáním dohromady,“ shrnuje: „Při jejich hledání se mimochodem kolikrát nadřeš víc, než kdybys chodil do fabriky.“

Něco jako rybaření

Přijeli jsme ke kempu u Annína, je nejspíš poslední tropický den roku, a než začneme vytahovat z kufru vercajk, stihnu se ještě Standy na něco zeptat: je v Česku finančně zajímavější rýžování, nebo detektoring?

Podle něj spíš to druhé. „Jenomže když je vedro jako dneska,“ říká, „s detektorem na poli bys padnul, a tak mi připadá smysluplnější ochladit se v řece, a u toho navíc něco vyrejžovat.“

Otava šumí po smrčinách, má sedmnáct stupňů, ráj to na pohled, a já tím pádem stále nevylučuju možnost, že se počínaje dneškem stávám zlatokopem. Žádnou velkou investici to nevyžaduje, chlapci si přivezli pár věcí – lopatu, kýbl, do něj nějaké síto (stačí cedník na těstoviny, ale Standa si svařil cosi jako železný koš), potom splav, což je takové přenosné plechové koryto, no a umělohmotnou zlatokopeckou pánev, toť vše. Vlastně ne: „Ze všeho nejdůležitější je těchhle pár piv,“ dává Standa chladit plechovky do vody, „bez nich bychom se po pár hodinách upekli.“

Syn nadšeně hlásí, že vidí zlato, ale želbohu si ho plete se slídou. Zlato je těžké a vždycky klesá do hloubky, na čemž je ostatně celá technika rýžování postavena…

Zajímá mě, jestli jsou pro úspěch akce třeba nějaké zkušenosti, nebo postačí štěstí, a Standa říká, že to i to, ale základní znalosti si rychle osvojím. „Loterie spočívá v tom, že tu nabohacenou kapsu, v níž se zlato ukládá, si nejdřív v řece musíš vyšlapat. Tady nic být nemusí, zato o dvacet metrů dál pak najdeš plno zlatinek, nikdy nevíš.“

Zdá se ovšem, že vybrané místo docela schvaluje, líbí se mu. Na našem pravém břehu Otava skutečně zpomaluje, což teoreticky znamená, že tu proud ztrácí sílu odnášet dál těžké zlato, a to tak padá ke dnu.

Proto do akce; rozdělíme se na dvě poloviny. Standa s Tomášem se chopí lopat, my se synem je vzrušeně pozorujeme.

Tomáš hloubí díru mezi dvěma balvany na okraji řeky, což mi připadá logické, Standa ale, netuším proč, rýpe hlínu ze břehu, proč? „Tráva nebo mech jsou jako koberec,“ nepřestává rýpat: „Když je třeba velká voda, zlatinky se tam zachytí a sednou do terénu.“

Jinak ale oba dělají totéž – lopaty plné hlíny, písku a kamení přehazují do síta ve svých kýblech, čímž se okamžitě zbaví šutrů.

Jemnější materiál potom nahážou do splavů, které už usadili v řece, a tam ho promývá voda. Oba mají uvnitř splavu vychytávku, která zachytí těžší kamínky a minerály. Ve středověku se používalo ovčí rouno, takže Tomáš používá jeho umělohmotnou moderní nápodobu, takový kobereček, hornický mech se tomu taky někdy říká. A zálesák Standa? Ten si tam nalepil obyčejnou mřížkovanou rohožku na boty, to stačí. Co je lehké a pro nás bezcenné, to voda postupně odplaví, co je těžší a nadějnější, to se zachytí o mřížky.

I pak ovšem zbývá pár hrstí písečného kalu, takže se zbytek hodí na pánev, kterou nekonečně dlouho kroužíme zhruba na úrovni říční hladiny – i v pánvi jsou drážky, takže postupně odplouvá poslední písek, no a copak nám tu zůstává?

„Jak poznám zlato?“ zeptá se můj syn.

„To bys poznal hned,“ odpoví Tomáš a my z jeho slov pochopíme, že zatím žádná sláva.

„Ale jo,“ shodují se naši průvodci. „Hezky se to barví do červena, což znamená, že jsou tu český granáty. A podívej,“ podává Standa synkovi cosi podobného křemeni: „To je silimanit – stejně jako granáty bývají hodně hluboko a vyskytují se v místech, kde se zlato dá najít.“

No jo, jenže po desetiminutovém promývání pánve máme na dně jedinou zlatinku, která mi nepřipomíná ani tak plíšek, jako spíš prach, ale i tak ji pochopitelně šoupneme do připravené lahvičky.

„Jako bych šel půl dne lesem, a našel jednu babku,“ ulevím si a oba zlatokopové kývnou, že se to houbaření podobá. Nebo rybaření: „Když rybářům cukne splávek,“ povídá Standa mému synovi, „nevědí, co z vody vytáhnou. My taky dlouho nevíme, co zbyde na dně pánve; a když mi pískne detektor, nemám zdání, co ze země vytáhnu.“

Syna ovšem tato poněkud zdlouhavá nejistota přestává bavit a půjčuje si od Tomáše silný magnet přivázaný na lanku. Netušíme, k čemu slouží, ale jakmile Tomáš vysvětlí, že se s ním dají (ideálně poblíž mostů nebo ze studní) vytáhnout z vody zajímavé kovové předměty, syn se vydá hledat poklady po odsunutých Němcích. „Tak snad nevytáhne granát,“ pozoruje jeho brodění řekou Tomáš: „I to se občas stává…“

Zatím jsem nebyl moc užitečný, tak se chopím lopaty. Nabírám dno, katruju ho (prohazuju sítem do kýble, ale proč bych nevyužil právě naučené sloveso) a chvíli to je příjemně zenová, mechanická činnost, která ovšem po minutě přestává člověka bavit – a pak k vám ještě Tomáš přijde a směje se, že nemá smysl nabírat jen horní vrstvu. Je třeba dostat se víc do hloubky a to už není sranda, nejsem stachanovec, tuhnou mi záda, začínám pochybovat.

Takže zhruba takhle: je tady krásně, kluci milí, ale nějak mi na zlatokopectví nevyhovuje to kopectví.

Navíc promíváme už pátou pánev a bída.

„Tak kolik?“ křičí na nás zdáli syn, který stále ještě venčí magnet.

„Dobrý, asi deset,“ hulákám nazpět, ale ve skutečnosti jsme za dvě hodiny narýžovali pět mikrozlatinek plus pár sice pohledných, ale finančně bezcenných granátků.

Standa si jde otevřít plechovku s neblahými slovy na rtech: „Tohle je mizerný místo, vidíme jen málo těžkých sedimentů.“

„Takže tu zlato není?“

„Ale jo, zlata je plná řeka,“ napije se a sáhne pro něco do kapsy, „jenom ho člověk musí najít. Dáme si burger a přejdeme to zkusit o kus dál. Něco ti aspoň ukážu…“

Ještě musím doběhnout za synem, který pod hladinou cosi velikého nacvakl. Zjišťuju, že jde o starou dopravní značku, on kdoví proč chce, abych mu ji z řeky vytáhl, jenomže já jsem rád, že od ní vůbec dokážu odlepit ten magnet, značka se ani nehne. Oba se vracíme ke Standovi, který z té kapsy vytáhl tři ampulky se zlatem.

Já chci detektor!

Teda takhle dobrý burger bych v lesích u Annína nečekal, ale nemůžu mu pozornost věnovat zcela, protože obdivuju ony tři ampulky, které vzal Standa prozíravě na ukázku.

Jsou z Otavy tady v okolí Sušice, ale výrazně větší než naše dnešní, často mají okolo tří nebo pět milimetrů. Když chci vypočítat, kolik bych za jednu dostal, Standa říká, ať zapomenu na aktuální cenu zlata – tyhle přírodní kousky si kupují a vystavují sběratelé minerálů, kteří platí výrazně víc.

Potom nás ohromí i jedním valounkem, který má přes tři gramy a jejž by prý neprodal pod patnáct tisíc korun.

Takže přece jen jsou v téhle řece valouny?

Nikoli, tenhle našel detektorem zaoraný v jednom jihočeském poli. A spoustu dalších, ještě větších:

„Tehdy jsem si připadal jak na Klondiku, ale ono to je upřímně řečeno spíš štěstí – v životě jsem taková naleziště objevil detektorem jen dvě. Mohl jsem si díky tomu pořídit ten pozemek v Sušici, na kterém jste mě vyzvedli, prodal jsem nugget vážící přes třiatřicet gramů…“

Protože se detektoringu věnuje i Tomáš, povídají si o něm po celý zbytek oběda. Standa ukazuje fotky svých šumavských nálezů, fascinovaně na ně hledím. Stříbrné mince. Malovaná porcelánová fajfka z první světové války vyrobená v Míšni. Pancéřové pěsti, granáty, samozřejmě spousta munice: „No jo, jenomže ona je munice a munice. Obyčejné náboje do káčka, německé flinty Karabiner 98k, nemají hodnotu, ale když jsou zespoda dva blesky SS, tak prodáš nábojnici klidně za pětikilo.“

Pak Standa ukazuje, jak loni s kamarádem našli pět sten-gunů, což je samopal, který selhal Gabčíkovi při atentátu na Heydricha, a jindy v Nýrsku pod skalním převisem zase „odznaky, boxery a pistole, které tam zůstaly po maďarských fašistech ze Szálasiho strany…“.

Upřímně řečeno jsem o Szálasim nikdy neslyšel, čemuž se Standa pousměje: „Já měl na základce z dějepisu občas i čtyřku, ale když hledáš poklady, historie tě začne bavit a mohl bys ji možná i učit – protože když třeba najdeš jen tu hloupou minci, okamžitě se zajímáš o to, odkud pochází.“

V tu chvíli můj syn poznamená, že by si k Vánocům přál detektor, což mě zarazí, ale Standu s Tomášem vůbec. Říkají, že lidí s detektory dnes chodí po krajině mraky, že jich v ekonomicky těžké době přibývá, stejně jako zlatokopů, a že většina zlatokopů beztak kombinuje rýžování právě s detektoringem.

Málokdo z hledačů doopravdy zbohatne, ale pokud chtějí, všichni si tím něco přivydělají. Například mosaz se detektorem najde vždycky: „Peníze se prostě válejí na zemi,“ ukončuje Standa polední hostinu, „ale ne každý se pro ně umí ohnout.“

Tak že by přece?!

Na hledačství pokladů je úžasná ta věčná naděje, že jednou něco opravdu cenného najdeš, ale dnes to podle všeho nebude.

Přemístili jsme se o dvě stě metrů výš proti proudu a vypadá to dobře, Standa je úplně rozrušený: „Hele, tady na břehu je vejvrat!“ raduje se.

Pravděpodobně tím myslí vyvrácený smrk.

„Jeho kořeny mohly být přirozenou pastí na zlato, zlatinky se pod nimi usazovaly – a vypadá to čerstvě, zatím tu možná nikdo nezkusil prospekčně pátrat!“

Hloubíme jámu pod kořeny, já tedy jen fandím, následuje kýbl, splav, pánev a po půlhodině dřiny se na jejím dně objevuje neskutečných osm zlatinek.

„Jedeme dál,“ hecují se mí dospělí kolegové, „možná jsme narazili na kapsu a teď jich bude přibývat.“

Standa tomu věří ještě o trochu víc, když spatří na břehu metr od sebe psí exkrement, což mi musí vysvětlit: „No když se ti zdá o hovnech, znamená to přece vždycky nějakou výhru nebo bohatství!“

Vida, cenná informace.

Už i kameníka Tomáše bolí záda, ale jede lopatou až někam do půlmetrové hloubky. „Zlatokop musí něco vydržet,“ poznamená Standa, nicméně ho vystřídá. (Já nemůžu, protože syn zcela nepochopitelně zašmodrchal lanko od magnetu, marně se to snažím vyřešit.)

Potom ohromné napětí – a na pánvi je tradiční jediná zlatinka o velikosti nula nula nic.

„Psí hovno může znamenat ještě jednu věc,“ podotkne Standa, „totiž že najdeme hovno.“

Protože se blíží večer, chodí už jen tak bez splavu po řece, občas rýpne lopatou, „prospekčně“ si vzorky terénu prokrouží v pánvi, žádnou zlatou kapsu ale nenachází.

„Já mám zase jenom jednu,“ hlásí mu Tomáš.

„Já teď taky,“ odpovídá Standa.

„Ty vole, mně ta moje utekla z pánve zpátky do řeky, dneska je to nějak zakletý!“

Shodneme se, že je čas balit, syn posmutní.

Tomáš mu pohotově zvedne ze dna křemen s tím, že v něm by prý teoreticky nějaké zlato být mohlo.

Syn se snaží křemen rozpůlit, mlátí do něj většími kameny, ale úspěšnost má naprosto stejnou jako já s rozmotáváním lanka od magnetu.

Standa si zapálí cigaretu a spokojeně vydechne kouř: „Ale stejně to je pěkný, když člověk stráví den u řeky, ne? Relax. V dnešní uspěchaný době má každá takováhle chvilka cenu zlata.“

My dva s Tomášem přikyvujeme a syn ještě naposledy bouchne do křemenu: „Jako jo,“ nechce moc prudit. „Ale příště bych radši vyrazil s tím detektorem.“