V USA je víc střelných zbraní než obyvatel a dostávají se i k lidem, kteří by je mít neměli

11. října 2023

Vojtěch Hönig

Když odjížděl do USA, věděl, že jedním z velkých témat, kterému se jako reportér bude muset věnovat, jsou zbraně. I přesto ho pak překvapilo, jak všudypřítomné zbraně v Americe jsou a jak moc ovlivňují každodenní život. O tom, co ve Spojených státech viděl a o čem reportoval, nyní vydává knihu s názvem Amerika na mušce. „Napsal jsem ji i proto, abych se s tou zkušeností osobně vyrovnal,“ říká David Miřejovský, bývalý stálý zpravodaj České televize v USA.

V zahraničí jste strávil celkem deset let, nejdřív na Slovensku, pak v Rusku a nakonec čtyři a půl roku v USA. Říká se, že po tak dlouhé době trvá člověku i rok, než se zas zabydlí doma. Co vy a vaše rodina, už jste to zvládli?

Asi už jo. Ale je pravda, že já tři měsíce z toho roku strávil na Ukrajině, na třech různých cestách. Z Ameriky jsme přijeli na začátku srpna 2022, koncem září dorazil kontejner s věcmi, což bylo asi 130 krabic. Vynosili nám to do bytu – a já za dva dny odjel právě na Ukrajinu. Takže jsem nevěděl, jestli mě žena, až se vrátím, ještě vůbec pustí domů. Naštěstí to vyšlo!

Co vaši synové?

U nich byl náročný hlavně návrat do škol. Neznali české reálie, neuměli názvosloví, třeba nevěděli, jak se česky řekne trojúhelník. Celkově byl návrat nejtěžší pro nejmladšího syna. Bylo mu pět, když jsme do Ameriky odjížděli, takže tady, na rozdíl od starších kluků, neměl kamarády. Měl pocit, že je Američan a že se vlastně nevrací domů, ale stěhuje se do cizí země.

Změnilo se Česko za těch deset let, co jste byl pryč? Máte pocit, že se vracíte trochu někam jinam?

To ani ne, spíš bych řekl, že jsem získal určitý nadhled, neřeším drobnosti.

Třeba?

Někoho třeba štve pražské parkování. Nebo se rozčiluje, že mu řidič nedá přednost na přechodu. Já žil v Moskvě a koneckonců i v Bratislavě, kde je potřeba dávat si větší pozor než u nás. Takže teď nad spoustou věcí mávnu rukou.

Vaše žena, jak jsem pochopila, to nemá úplně jednoduché. Už jste zmínil, že sotva vám z Ameriky dorazily věci, odjel jste na Ukrajinu. V jiném rozhovoru jste říkal, že jste za všechna ta léta chyběl u spousty momentů, kdy má být rodina pohromadě…

To je fakt. Nebyl jsem s manželkou na její čtyřicetiny, chyběl jsem u desátých narozenin prvního syna. Když jsem začínal na Slovensku, žena tu se třemi malými kluky byla několik měsíců sama. V Rusku pak se mnou rodina nebyla vůbec, pořád jsme čekali, až v Moskvě dostanu dlouhodobou akreditaci. Což se ale nestalo a já se vrátil.

Jak to vaše žena všechno snáší?

Ještě mě ve spánku neudusila polštářem. Je svatá!

Umíte si představit, že by se role vyměnily? Že byste putovali někam za prací vaší ženy a vy byste byl tím, kdo se stará o domácnost a kluky?

Jo, hned! Dokonce jsme o tom už mluvili. Manželka pracuje pro Světovou zdravotnickou organizaci a možnost, že by ji někam poslali, není nereálná. Šel bych hned. Myslím, že rodině hrozně moc dlužím.

Sinusoida

V půlce října vyjde v nakladatelství Albatros vaše kniha Amerika na mušce, jejímž hlavním tématem jsou zbraně ve Spojených státech. Představíte ji?

Ta knížka je o tom, co jsem v Americe zažil a o čem jsem reportoval. Potřeboval jsem se s tím nějak vyrovnat, utřídit si to. Sám mám zbraně rád, zbrojní průkaz mám od jednadvaceti. A jako dlouholetý zahraniční reportér jsem samozřejmě taky předem věděl, že v USA hrají zbraně mnohem větší roli než u nás. Ale až na místě jsem zjistil, jak jsou tam všudypřítomné, jak moc ovlivňují každodenní život a jak odlišný je vztah, který k nim velká část Američanů chová.

V jakém smyslu?

Dám příklad. Žili jsme ve Washingtonu, D. C., tedy ve městě, které má nějakých 700 tisíc obyvatel. To nejsou, jen pro srovnání, ani dvě třetiny Prahy. Ale zatímco celé Česko má za rok asi osmdesát dokonaných vražd, ve Washingtonu samotném jsou to v posledních letech dvě stovky ročně, přičemž většina z nich je provedena právě střelnou zbraní. A na vzestupu je bohužel i fenomén masových střeleb (kdy zemřou nebo jsou zraněni víc než čtyři lidé kromě útočníka – pozn. red.). Právě masové střelby, hlavně ty ve školách, jsou nejviditelnější. Každého zasáhne, když někdo přijde do školy a zabije bezbranné děti.

Navíc kromě škol se vraždí také na úřadech, v synagogách a kostelech, v nákupních střediscích, barech…

Přesně. Je to šílené a dotýká se to strašné spousty lidí, minimálně v tom, že se obávají, co se stane, když půjdou normálně ven. Není výjimkou, že i lidé, kteří nikdy žádnou masovou střelbu nezažili, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, a to prostě proto, jak strašně se bojí. Sám jsem zbraním za čtyři a půl roku v Americe věnoval obrovskou spoustu reportáží – nejen střelbám samotným, ale i různým protestům proti změně zbraňové legislativy a tak dál. Každá masová střelba americkou společností otřese, těsně po ní se vzedme vlna v tom smyslu, že je potřeba něco udělat – ale během dnů až týdnů to opadne a v reálu se nestane skoro nic. Je to taková sinusoida.

K legislativě a jejím případným změnám se ještě dostaneme, ale řekněte, ví se vůbec, kolik zbraní dnes Američané vlastní?

To právě nikdo neví. V knížce třeba píšu o fenoménu takzvaných „ghost guns“. Dnes už je to legislativně ošetřené, ale dřív to fungovalo tak, že si člověk mohl objednat polotovary, jednotlivé součástky a zbraň si pak sestavit doma. Neměla tudíž žádné výrobní nebo evidenční číslo. Navíc v některých státech si lidé mohou zbraně do značné míry vyměňovat a přeprodávat, a to bez větší kontroly. Takže kolik jich je, se prostě neví. Jediná jistota je, že v USA je víc střelných zbraní než obyvatel, a to včetně nemluvňat a starců.

Čili někdo nemá žádnou, někdo jich má dvacet.

Ano. Ale že má někdo dvacet zbraní, pro mě nepředstavuje zásadní problém. Ten z mého pohledu spočívá v tom, že se zbraně dostávají do rukou lidem, jimž by neměly. Jedincům s mentálními poruchami, se záznamy v trestním rejstříku, lidem, kteří násilné sklony veřejně projevují třeba i na sociálních sítích. A zdaleka ne vždy jsou americké orgány schopné zasáhnout dopředu.

David Miřejovský (42)

Už jste zmínil, že trend masových střeleb je na vzestupu, což dokazují i statistiky. Jen za první pololetí letošního roku se v USA odehrálo rekordních 28 masových střeleb, při nichž zemřelo 140 lidí. Nejkratší, přitom však nejsložitější otázka zní: Proč? Proč těchto činů tak hrozivě přibývá?

Myslím, že to má několik příčin. Zaprvé to souvisí obecně s mentálním zdravím společnosti. Naše západní společnost se někam vyvíjí a ten vývoj není vždycky správný. USA navíc mají – a to je další příčina hrozivého trendu – ten problém, který už jsem zmínil, a to snadnou dostupnost zbraní i pro lidi, kteří by se ke zbrani dostat neměli. A pak je tu moment opakování. Opička vidí, opička dělá. Tihle lidé už masovou střelbu v médiích viděli tolikrát, že jim přijde jako snadná věc, kterou taky chtějí udělat. Pro spoustu z nich je to jediný způsob, jak se „proslavit“, jak dostat své jméno do povědomí. Právě proto v celé knize nejmenuji ani jednoho z těchto střelců.

Už jste říkal, že po každé masové střelbě se vzedme vlna snah o zpřísnění zbraňové legislativy. V tu chvíli se ale paralelně vzedme vlna proti takovým zásahům. Nestřílí zbraně, střílí lidé, argumentují zastánci zbraní. Nicméně souvislost mezi snadnou dostupností zbraní a počtem (nejen) masových střeleb už prokázala řada vědeckých studií. Proč se tedy pořád nedaří nic moc změnit?

Zaprvé, americká společnost je hluboce rozdělená. Jedna skupina vnímá právo vlastnit a nosit zbraň jako projev svobody. Moje babička byla Američanka, byla z devíti sester, takže mám v USA spoustu příbuzných. Část z nich žije v rurálních oblastech Virginie a Jižní Karolíny. A tihle lidé absolutně nechápou, proč by měl někdo jejich vlastnictví zbraní omezovat. Považují je za integrální součást svých životů a svých svobod. Když přijde městský liberál a řekne: „Musíme zakázat určitý druh zbraní, abychom ochránili společnost.“, oni řeknou: „My se ochráníme sami. Právě díky tomu, že si můžeme koupit zbraně.“ Takhle vnímají svobodu.

Přičemž se, předpokládám, odkazují k druhému dodatku americké ústavy, který garantuje právo se ozbrojovat. Jenže tenhle dodatek pochází z roku 1791, kdy Amerika vypadala úplně jinak…

Ano, na jejím území tehdy nejspíš bylo víc vlků než lidí a nejčastější zbraní byla mušketa, z níž i nejlepší střelec dokázal vypálit jednou, možná dvakrát za minutu. Kdežto dnes většina masových vrahů útočí puškami, kterým se zjednodušeně řečeno říká útočné a které dokážou střílet velmi rychle a přesně. Víte, já vlastně chápu i pohled zastánců zbraní. Dnešní Amerika, to jsou dva světy, na hony vzdálené jeden druhému. Městští liberálové nechápou venkov a venkov zase nechápe město. Zastánci zbraní říkají: Neděláme nic špatného, nikoho nevraždíme, zbraně máme, abychom se bránili. Když je zakážete, ti špatní se k nim dostanou tak jako tak. A čím my se pak ubráníme?

Přesto, vraťme se ještě k otázce, proč se nedaří nic moc změnit, když souvislost mezi snadnou dostupností zbraní a počtem střeleb je prokázaná.

Ono to tak úplně není, nějaké legislativní změny se už prosadit podařilo, a to jak na federální úrovni, tak na úrovni států. Nicméně problém je i v tom, že zbraní už je v USA tolik, že i kdyby teď, čistě teoreticky, byly úplně všechny zakázány – což se samozřejmě nestane –, trvalo by až desítky let, než by se změny projevily. Z mého pohledu jde v první řadě o to, aby se co nejrychleji zamezilo masovým střelbám na školách.

Jak?

Dávalo by například smysl, kdyby zákonodárci posunuli věkovou hranici pro pořízení zbraně na 21 let. Stejně jako si Američan až v jednadvaceti může koupit pivo. A samozřejmě změnit legislativu tak, aby se zbraně nedostávaly do rukou labilním a psychicky nemocným jedincům.

Jak mocná je zbraňová lobby? I v česku známe NRA neboli National Rifle Association, střeleckou asociaci s více než pěti miliony členů. Která navíc není jediná.

Moc střelecké lobby spočívá hlavně v tom, že tyto organizace poskytují peníze na kampaně politiků. Systém amerických kampaní je jiný než u nás. Ve většině volebních okrsků je víceméně dopředu jasné, zda vyhraje republikán, nebo demokrat. V těch, kde to jasné není nebo kde se schyluje ke změně, pak kampaně stojí neskutečné peníze. Jednou jsem to počítal v jednom okrsku ve Virginii, kde demokratická kongresmanka poprvé po desetiletích porazila republikána. A vyšlo mi, že každý hlas, který dostala, ji stál pětatřicet dolarů. A to jsem kalkuloval jen s financemi, které její kampaň oficiálně přiznala. Když si uvědomíme, že těch hlasů bylo přes sto tisíc… A co víc, to křeslo je jen na dva roky. Podtrženo a sečteno, politické kampaně v USA stojí ohromné peníze.

Jednou z nejotřesnějších masových střeleb v dějinách byl masakr na základní škole Sandy Hook v Connecticutu, kde psychicky nemocný mladík zabil v roce 2012 dvacet prvňáčků a šest dospělých. Tehdejší prezident Obama sliboval velké legislativní změny, ale nepodařilo se mu je prosadit. Přesto, znamenala tragédie na Sandy Hook nějaký zlom?

Je fakt, že na federální úrovni se toho moc prosadit nepodařilo, ale v samotném státě Connecticut se lokální zákony měnily. Navíc v souvislosti se Sandy Hook je důležitá ještě jedna věc. Po více než deseti letech soudních sporů vynesl soud přelomový verdikt, že za střelbu může za určitých okolností nést díl odpovědnosti i výrobce zbraní. Šlo o to, že výrobce pušky, kterou tehdy vrah použil, svým marketingem de facto cílil na tyhle labilní mladé kluky. Snažil se dostat do počítačových stříleček se sdělením ve smyslu „tahle bouchačka z tebe udělá chlapa“.

Hasiči před školou

Teď se zeptám jako rodič. Bál jste se, když jste své syny v Americe den co den posílal do školy?

Člověk se nemůže neustále bát, to by se zbláznil. Ale fakt je, že to pořád někde v hlavě máte. Pamatuju si, jak jsme šli jednou se ženou vyzvednout kluky a před školou vidíme tři hasičská auta, sanitku a ještě policejní vůz. Úplně jsme ztuhli. Pak jsme zjistili, že si tam snad nějaké dítě vyvrtlo nohu nebo co.

Proč ti hasiči a policie?

Proč tam byli hasiči, nevím, ale takhle to prostě v Americe je, hasiči jezdí ke všemu. Policisti tam byli proto, že to bylo zrovna v době, kdy rodiče vyzvedávají děti, a tak policie regulovala dopravu.

Zažily vaše děti nácviky krizových situací?

Samozřejmě, spoustu. Ve škole se co půl roku nacvičovalo, jak se chovat právě při střelbě. Požární cvičení bylo každý měsíc. Zkrátka ta hrozba tam byla přítomná a musím říct, že v tomhle směru je návrat do Česka super. Můžeme posílat děti samotné do školy i ze školy a nemusíme mít strach, že někde narazí na šíleného střelce.

Ať nekončíme pochmurně – řekněte, co jste měl na americkém životě rád.

Amerika je strašně pestrá. A na práci zpravodaje je skvělé, že máte šanci cestovat a tu zemi poznat. To je neskutečné obohacení.

Jsou nějaké zvyky, které jste si z USA přivezli domů? Typově rozdávání vánočních dárků až pětadvacátého prosince ráno, což podle mě dává větší smysl než Štědrý večer, protože děti si pak s novými hračkami mohou hrát celý den a nikdo je nezahání do postele.

Vánoce úplně ne, ale v Americe jsme začali trochu víc sportovat. A já přestal kouřit, což je skvělý, protože jsem kouřil od čtrnácti. V době, kdy jsme do Ameriky přijeli, jsem kouřil už opravdu hodně. A pak ještě to, o čem jsem už mluvil na začátku. Že neřešíme drobnosti.

Je ještě nějaký zpravodajský post, který byste si rád vyzkoušel?

Z čistě profesního hlediska by mě jednou lákalo vrátit se do Ruska. Byl jsem tam jen rok a půl a myslím si, že ta země, ať to tam dopadne jakkoliv, bude pro vývoj v naší části světa v následujících desítkách let extrémně důležitá. Ale to teď opravdu není aktuální.

Podpořte Reportér sdílením článku