RECENZE: Děti berou za srdce, ale svatá Montessori polepší i kurtizánu

Osudy zakladatelky osobité pedagogické metody, která nese její jméno, už vedle několika dokumentů odvyprávěl dvoudílný televizní film. Nejnovější snímek Maria Montessori zosobňuje rozporuplný projekt typu dva v jednom.

Neboť tam, kde sleduje hrdinčinu neúnavnou práci s postiženými dětmi, si bez patosu vyloženě podmaňuje. Naproti tomu v pasážích, ve kterých oslavuje dobovou emancipaci, vyznívá mírně řečeno plakátově.

Maria Montessori má totiž se svým profesním kolegou nemanželského syna, ovšem nabídku sňatku odmítá coby „otroctví“, takže se chlapce vyrůstajícího u venkovské kojné vzdá ve prospěch otce, aby mohla pomáhat jiným dětem.

5 fotografií

Její protipól představuje pařížská kurtizána ze šantánu, které by se své postižené dcerky ráda zbavila, leč pod vlivem titulní hrdinky v sobě objeví lidštější stránky a prostřednictvím muziky dokáže vychovatelům i pomáhat.

Limity a předsudky počátku 20. století, kdy se příběh odehrává, se akcentují značně prvoplánově. Muži tu vystupují coby zbabělí slaboši, sebestřední sobci či arogantní ouřadové, kteří o postižených dětech mluví jako o opičkách.

Naopak jejich protějšky se rekrutují vesměs z oduševnělých, silných a chápavých bytostí, včetně dam shánějících pro ústav podporu ve vyšší společnosti. Nechybí ani kázání o nutném osvobození žen, ani melodramatická doslovnost vzkazů synovi „musím se tě vzdát v boji za práva dětí“.

Autorská i režijní debutantka Léa Todorov navíc nehýří vypravěčskými nápady – s výjimkou dlouhých zatmívaček. Ovšem většinu výtek zcela vymaže unikátní práce s (nejen) postiženými dětmi, od základní výuky přes jejich pohybové reakce na hudbu až po čistě citové projevy.

Maria Montessori 55 % Režie Léa Todorov, hrají Leïla Bekhti, Jasmine Trinca, Rafaëlle Sonneville-Caby Kinobox: 70 %

Sebeotrlejší divák se neubrání, když dcerka subrety jako první vyluští a činem naplní učitelčinu větu „Kdo to dokáže přečíst, dá mi pusu,“ nebo když dívenku matka na nákupech před svou známou zapře, aby si nepokazila kariéru.

Co dokáže holčička beze slova zahrát, sdělit, procítit, je neskutečné a přitom tak přirozené, až se srdce svírá. Vedle ryzích dětských výkonů působí dospělí profesionálové nutně jako pozéři.