Novinka Český hrdina vznikla díky skutečnému příběhu „prvního českého teroristy“. Vás ale více zajímá novinářka Ivana Svobodová, která jeho případ zkoumala. Proč?
Ivana patří mezi lidi, kteří se každý den „brodí“ dezinfoscénou. Nevím, jak to dělá, ale dokáže se dostat velmi blízko lidem z opačného názorového břehu. Přímo k nim do obýváku. Takové střety většinou nedopadnou dobře. Ale ona tam přes to všechno jde zase. Aby je poznala a zjistila, jak žijí. Když byl pan Balda zatčený, žila nějaký čas s jeho ženou u nich doma a získala si její důvěru a přátelství.
Ne, nedělá to jenom proto, že je novinářka. Bez ohledu na to, jak to dopadne, překlene rozkol, ve kterém tu všichni žijeme. I za nás, kterým se do takových konfrontací nechce. To je podle mne, řekněme, minimálně statečné. Domnívám se, že to je jediná možná cesta, jak nedovolit dezinformační propagandě nás jako celek rozeštvat a oslabit.
Režisér a lídr souboru Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský
Bude přesto v představení tento důchodce a jeho příběh nějak znázorněn? A stejně tak samotná Ivana Svobodová?
Inscenace stojí na silných charakterech vyjádřených pohybem. Je tu žena v podání Hany Varadzinové, která se vydává do nepřátelského „druhého světa“, kde to schytává, se kterým bojuje, pokouší se mu porozumět, konfrontuje se s ním, a opakovaně to nevzdává.
Je tu „umanutý“ důchodce ztvárněný Andrejem Štepitou, který se s posedlostí projektuje do „politika“ Matúše Szegho a spoustu jiných dalších charakterů; naše Michaela Králiková těch rolí ztvárňuje rovnou až pět.
Inspirovali jsme se misí novinářky Ivany Svobodové, abychom vytvořili satirickou ale i přímo mířenou sondu do světa ovlivněného dezinformacemi a účelným politickým marketingem. Ne proto, abychom jen doslovně ilustrovali to, co se fakticky stalo – to by byla nuda. Vždy je to o tom, čím teď žijeme, co nás ovlivňuje, zasahuje a jaké si vytváříme vztahy.
Asi se zabiju, než mi bude třicet, debatují dětští neonacisté na internetu |
Farma v jeskyni tradičně používá pohyb, tanec a projekce, aby divákům nabídla multimediální show. Co přesně uvidí v případě této novinky?
V Českém hrdinovi jsme se zaměřili na to, jak přenést do expresivního jazyka pohybu, situací a živé hudby něco, co má velmi aktuální a spletité tematické pozadí. V předcházejícím projektu Commander jsme kromě pohybové inscenace natočili hraný film. Zde jsme od multimediality a množství uměleckých formátů upustili a soustředili se jen na ty nejsilnější výrazové prostředky, které soubor Farma v jeskyni má – pohyb a hudbu ve spojení se slovem. Vytvořili jsme dynamickou a ostrou inscenaci, kterou se bavíme a která nás zároveň i zasahuje.
Dá se tedy čekat nějaký konkrétní děj?
Gradují tu situace a charaktery, které nás obklopí, když vstupujeme do dezinfo světa. Snažíme se to uchopit s nadsázkou, takže každému to může evokovat to, co už zažil, jak se sám vyrovnával se světem úplně odlišných, nepochopitelných, bizarních hodnot. Jak se neustále musíme vyrovnávat s primitivitou, lží a tupostí, které okolo nás často vyhrávají.
Pro mě je tím nejkonkrétnějším a asi nejzajímavějším dějem toto vyrovnávání se se současným světem a tím, co se v něm děje. Pokušení hledat v tom zrychlujícím se šílenství hodnoty a vcítění se do druhého člověka. To je pro mě příběh, co žiji.
Na inscenacích souboru Farma v jeskyni je zajímavé, že mohou fungovat a komunikovat s citlivým divákem i tehdy, když si nepřečetl, na co jde. Tento zážitek se nemusí dopředu vysvětlovat.
 |
Bude tedy divák odcházet s jasnou odpovědí na otázku, kdo je ten titulní „Český hrdina“?
Přijďte se na to podívat. Stojí za to si právě tuto otázku klást a zajímala by mě odpověď každého diváka.
A kdo to tedy ve skutečnosti je podle Vás?
Název inscenace je samozřejmě ironický. Skutečným hrdinou je však pro mě každý, kdo jde za tím, čemu skutečně věří. I kdyby byl proti němu celý svět. Pro mě to je Ivana Svobodová. Ale ať si každý vybere toho svého.
Co dalšího se souborem plánujete? Máte v hlavě nějaké další projekty?
Momentálně jsem plně soustředěný na tuto premiéru. Odstup ukáže, kterým plánům a myšlenkám dám prioritu. Jedna je však jasná. Takováto náročná práce prověřuje, s kým pracujete. Postupně mám štěstí nacházet skvělé spolupracovníky, se kterými je radost pokračovat dále. Potřebuji, aby se věci posouvaly dále. A to je možné s těmi, se kterými máme společné směřování, vášeň a pracovní etiku.
Tak jako kanárek v dole varuje Farma v jeskyni diváky před výbuchem |
Vaše Farma v jeskyni funguje už 22 let. Kde po tak dlouhé době vlastně stále hledáte inspiraci?
V tom, co se aktuálně děje. Ve mně a ve světě. Ono to vůbec inspirativně nepůsobí, dokonce často naopak. Když zdoláváte náročné téma, je to výzva. To není to romantické puzení, nelítáte v oblacích, padáte na hubu. Člověk přijme výzvu a nechce sám před sebou zklamat. Není to komfortní, ale je to nakonec ta nejinspirativnější cesta. Cesta k sobě. Jdete k sobě samému.
Farma v jeskyni Zakladatelem a lídrem mezinárodního divadelního studia je uznávaný režisér, choreograf a hudební skladatel Viliam Dočolomanský, který od roku 2018 zároveň působí jako programový ředitel Centra pro současné umění DOX, kde Farma v jeskyni sídlí. Soubor, jehož tvorba překračuje hranice žánrů fyzického, tanečního nebo hudebního divadla a jenž je držitelem mnoha mezinárodních i českých ocenění, existuje už od roku 2002. Sám Dočolomanský je synovcem slavného slovenského herce Michala Dočolomanského. |
Když jsme spolu před mnoha lety mluvili naposledy, na otázku, zda může alternativní divadlo změnit svět, jste mi řekl, že Vám primárně jde o předání „pomyslného doutnajícího uhlíku“. Jak se Vám tento uhlík zatím daří předávat? Máte nějakou zpětnou vazbu?
Nejvíce se nám daří předávat „uhlík“ při spolupráci s performery, na workshopech a skrze naše inscenace divákům. Pokud se jich dotkne a oni budou aspoň na moment ponoření do něčeho, co dává smysl, možná blíže k sobě.
Se spolupracovníky, kteří jsou také posedlí hledáním, se navzájem posouváte a pomáháte si zdolávat terén. Protože umělci vždy kráčí tam, kam nedohlédnou, za obzor. A s každým se na ten náročný vrchol dostat nemůžete. Takže jsem za ty souputníky a nakonec i za tu výzvu vděčný.
Když se podívám na situaci nejen nezávislého divadla u nás, vypadá to jako nedostatkový luxus, který vymírá. Na mysli mám třeba možnost kontinuálně pracovat ve stabilním kolektivu. A stejně tak i kvalitu, ponor, inovaci a řemeslo jako takové. Co nám tedy vlastně zůstane? Tupost, podprůměrnost, instantnost a nuda?
